agýistická balada
o sile génov kódu genézy
AG@JORDAN suita
Rohatec, 06/2007
Jsi jedinečná (1)
přišla jsi k prohřátí svých rukou
v mých dlaních
pár ulic z města pryč
po hrázi san francisco beach
loučení svahů sierry tam při setmění
sklouzává v sluneční kouli zář
do hloubky zálivu zapomnění
jedinečné je sepnutí
montéra rozvodné společnosti
rozední
tisícky neonů, zářivek, světel
města a okrsky, čtvrti, uliční řady
obytné paláce, sklepení
stožáry mostů a soch
oblaží noc
světlem energie
jedinečné je slovo
zpravodaje hospodářského růstu
spouští
kola továren, spirály inflace
burzovní šílenství
a stovky lidiček práce
spěchá
přes mosty řek a břehy moře
do kolejišť ranních vlaků
jež táhnou těla lokomotiv
jedinečné je odmítnutí
u smírčího soudu
uvrhne krásnou Vesnu
v zoufalství
zůstane bez dětí, manžela, rodičů
sama proti všem
kteří soudí že měla být otrokem
živote
v jedinečném se vrtíš kolovrátku !
zevnitř prohlédni zvonici
do čtyř hran zvony zvonící
sevřený svět zabírá míň než jednu místnost
s bohem
kvílícím nad smrtí rozechvělých dětí
a naivních touh, jichž dýmy stejně k nebi letí
Rozumím této milosti ? (2)
prohrálas ve fantách
takový zlozvyk, prošvihnout život
vdávaná jednou a konec !
do mého těla vkládají tvůj i můj úsměv
hleď utéct, platí se srdcem !
pozvedni v pažích ke světlu dítě
a bůh osloví tě
z hloubek se vracíme do jádra země
k armádě spásy
a Columbii do základny
vedou ptačí trasy
rozumím této lásce ?
má dívka povzdechla si
ztracen je kdo se vrátí
i voda z pramenů
se k dešťům vrací
a klínem matky je planeta
vrací se pokorně, skoro a ráda
je ve španělsku, právě odlétá
v německu zítřkům plány spřádá
můj vlak velí dolů k jihu
sdílí mou dráhu s dívkou
opouští pikantní šance bývalých letů
vzhůru na sever
podívej milá
míříme k dalšímu rozmachu
k v l n o b i t í
nejprominentnější srážky dvou těl
otevírám oči a vystupuji z tebe
blýsknou se pozauny, tuby a trubky
vojenské kapely pro návraty
a vítr vane
ptactvo své nese po trasách
ryby své k pramenům řek
hlavy vln vzpíná
do strmých strání a skalných útesů
do sídel lesků křídel bílých racků
vyleká se i kondor
sám v hnízdě
hromové vlně třetího mach
a milenci jsou pryč
neosévají svá pole tak dlouze
jak rostou nehty
ledové vichry proráží čáry břehů
to racci křičí v obručích
trápí je mračna nad mělkou řekou
pískově bělejší jejího stínu
jen ty a já
konejšíme
v jediném světě
své rty v záři měsíce
jasmínově stmíváme slunce na planetě
Dráp ! (3)
kotě uloví půlku nazelenalého kanára
mísu růží necháme na stole
o vás přemýšlí
o mramorovém čaji Earl Gray
o jeho chladném pěstování
před terakotovým západem slunce
v stromové zátoce mangrovií
ve vodě brodí se dva psi
obořují se na nás
prcháme mezi pískovcové skály
světlou stříbřitou silnicí až k okraji moře
vstříc řetězu delfínů
plovoucích v zelené vlně
v ohbí zálivu
vede do předměstské ulice
pusté a necitlivé
komár v ní bodá
jednu poznámku za druhou
k noci sykot vln ustává
dva velké ustřičníky rychlí tep
ztrnulý v šarlatových nohou
jdoucích po plážovém písku
zatím se slunce propadá hlouběji
k návratu svého opakování…
tiché břitvy
proříznou dělení klíženého tonusu kůže
historky servilního lichocení
jsou povrchní končetiny
tepajících bolestí
válí se jako hmota citů
tmavá šnouha nenávisti a zloby
vztek bláta v buňce celé dny
houpání turniketu kolem hodin
natroušená skleróza
nakopává sny kreatur na lodích
které expandují
když někomu padnou spodky
jenom nevpusťte ďábla farizejství
je chytrý a rychlejší než jsem se domníval
jako bych usínal
a on již ohrožuje moje vztahy
k ženě jež mě posílá do pekel
i když je krásná jako anděl
její žihadlo je nestoudný démon
to nemůže být peklo
peřej do jasnosti
skláním se
v zoufalství vyschlá výheň úst
horečka v žebrání o charitu
a nemohu se zbavit hříchů
protože ona příjde
a zašeptá mi do ucha zpoceného
tělesnou touhou a oddaností
dotykem jejího prsu se hroutím
a budu lhát a svíjet se a přísahat
jenom ať není tam ďábel
démoni teroru
zatloukli dveře s generalitami
smáli se a plakali jak oheň v návěsu
před vracením z vyčerpání
ve stínech banánovníků
jejich matky jsou tam zamčené
a nesmí hýbat dětmi
mohou se ještě hrát, tančit s nimi
a šeptat špinavá slova tajemství v kuchyních
na červených taškách střešných krytin
při horečnaté zastávce slunečních hodin
Cítil som vlahu sĺz (4)
veľkomesta New York
osviežujúce oázy zelene ostrovy
pulzujúcich fontán
beznádejne obsadených lavíc
a ohrád z roxorov
a cementu
v obkľúčení civilizácie kovových skulptúr
divokých zvierat
a prúdiacich ľudí obojsmerne
cítil som vlahu sĺz
z ventilácií dragstorov
hot dogov mac donaldov a perkusií
zamestnancov holding a korpo
i kolportérov medzi masou áut
cez asfalt a oblohu
bez mráčkov sivomodrú
nebezpečnú
bezbrannú
zakrižovanú čiarami stíhačiek
v tropickom lejaku slnečných lúčov
bičujúcich povrchy ulíc
a ľudských hláv v stúpajúcom opare
cítil som vlahu sĺz
ten shaker vôní policajných koní
bosých nôh chodcov zaborených v Adidas
ovlažených horúčavou
ostávajúcich kvapalín postrekových cisterien
na križovatke klaksónov a sirén
a šum holubích krídel
boj rackov o ruku odrobiniek
cítil som vlahu sĺz
z nábožných piesní
pootvorených mreží kaplniek
kostolov a katedrál
hypnóz modlitebných kníh
miniatúrnych kostolíkov
pre unavených neveriacich
úľavu ich preťažených zmyslov
duší s rezignáciou i odhodlaním
nenávisťou i vyrovnaním
cítil som vlahu srdca
syna a matky čo stratili otca
vlahu sĺz suchých a mŕtvych očí
rádius obratu boeingu
sa nevytočí, ako telefónne číslo
a predsa im to vyšlo
a predsa im to vyšlo
ďalej už nepoletí
tisíce duší obetí a deti detí
v záplave slnka svieti
i lupeň ruže
položený smúti
k ucteniu života a smrti
Nejradši odejít (5)
měli byste nejradši odejít
tančíte příliš dlouho
démoni budou hasit svou žízeň
šťávou vašich těl
a olizovat plameny
odsoudí vás k tanci posledního hitu
než se zvednou
a zablikají sirény
rozžhavené do běla kameny
tukem živých lidí
připojí vaše těla k sazím na spáleništi
jako špičky plamenů
ve zmatečním pomyšlení vrátí vás do nicoty...
dualismus a jednota protikladů
když už je tu ta příroda
naše prostředí
ovzduší, voda, půda, flora, fauna
rozpaž náruč a vrhni se do ní hlavou
vpřed
život a smrt jsou její součastí
prostou a reklamní
definitivní proměnnou
pevným bodem k připoutání do vesmíru
nádechem hrudníku a výstřelem
jednoho dne svěsím slunce
a nahradím ho lidským srdcem
nesnáším protuberance
jejich matky jsou tam uzavřené
a prodlužují trápení
nebezpečně září
život je řetězec zážitků a bídy
mezi vstupem a výstupem
jenom si vystupte
stanice smrt je konečná
prohlédněte malou výstavku
zkrácení chvilky čekání
průchodem k nebytí
jasnozřivým světlem
do černé díry návratů
Umíme pojmenovat (6)
neštěstí umíme pojmenovat
ponížení ve znameních
zikmundů
prohraných bitev
upálených obětí
a předchází jim bujaře veselí
opomenutím ostražitosti
hříšné lhostejnosti
zločin a trest
odsuzují nás na věčný život
nepřipravených
sledovat staletí kristových bojovníků
mučících a vraždících ve jménu víry
zabíjejících ve jménu ideí
bourajících ve jménu krásy
a ve zdích nářků hledajících odpuštění
rozpouštím se
jako vysoký sníh těchto hor
hledíc dnes večer do očí zoufalství
pod hranou světel tvých vlasů
zatímco přehnal se vichr
zametl pustiny naší sounáležitosti
třímám tu pevně levou fázi zásuvky
snad uzemnění ?
krvácím
po zemi plazím se jako dítě
zmražené na křižovatce snů
a nenacházím slova
ke zmírnění naší viny v zděšení
tak dlouho jsem dohlížel na sebe
do příchodu těch trvajících dešťů
tenké osnovy tkáčských stavů
s nervózně podlouhlými prsty
padají k zemi i k nebi vzpínají se
jako tenké pěsti
dílo jest dokonáno písně odzpívané
svatebních šatů kopy
leží ve špíně nenávisti
švy plné nadávek
po lásce ani stopy
z kousnutých rtů udělám si refrén
prodloužím dětské ruce bolestí
pln vzlyků kymácím se jako šalupa
vltavským zákoutím na cestě domů
v paměti uhašené dešťovými copy
hraji si tyto slavné hry
zatímco milostné tvary
se znovu naplňují mízou
třesk pistole životní úděl
odstřelí mou žílu
bez krve nejde žádná revoluce
Procitnu v oblačném oceánu (7)
má vesnička na dně se mi válí
do lesů zabořená
silnicí rozpůlená
říčkou napájená
nese dlouhou melogii jódlů
po svazích horských štítů
hlav zabořených do bělavé hřívy oblaků
na zádech s odlesky slunečních prstíků
moře oblohy
porosty travnatých luk
a ledové říčky ženoucí se přímo
do jezer vod v ranním oteplování
jako vláha rozpouštěné rosy
zůstávám ráno ležet
přestože nejen ty
ale všechno všecičko mě objímá
ta vůně ztopořeného dříví
kterou kladeš bělostní rukou do krbu
vůně chvíle
jež nezná zapomnění
zelené plošiny travnatých strání
rozvíjí představivost až k vrcholkům alp
na samé hranici kosodřeviny
začíná milosrdné dno kamení
volání kosatek a hvízdání delfínů
z oceánu před staletími
bod návratů polož si
výchozí a konečný
spoj přímkou vedoucí do neznáma
po velkém třesku
do černé díry
do definice života i smrti
jakoby bytí bylo jenom přerušením
něčeho významnějšího
jen nemít dlouhý těžký porod
při výstupu z nevědomí
jen nemít dlouhé umírání
při odchodu do zapomnění
naplň tu krátkou chvíli mezi blesky
ostrými doušky citů
víš že miluji tě, jsi tu
a neuveď mne v pokušení
podlehnout euforii ranního svitu
ten osudy mění
z narození a dětství
do mladosti a zralosti
do propadnutí slávě staroby
při zběru plodů ducha i přírody
slož účet sobě i bohům
idolům vymyšleným
neboť v prachu do kterého se vrátíš
všude kolem i v nás
je místo početí životů a činů
původ evoluce
genetické křivky vesmíru tam plynou
z a v y t í m s p i r á l y
svět do paměti se vrývá
odmršťuje a ztrácí…
